Západní poušť v době římské a ve středověku
Lidé žili na území dnešní Západní pouště již v paleolitu. Postupné vysychání je donutilo k přesídlení, a to zejména do údolí Nilu. Vznikající oázy však zůstaly osídleny, o čemž svědčí dokumenty z 6. dynastie (Stará říše, 2322-2191 př. Kr.) a archeologické nálezy. Zájem vládců Egypta o kontrolou cest v této oblasti a oáz samotných nepolevil ani v období Nové říše (1550-1076 př. Kr.). Během 26. dynastie (664-525 př. Kr.) zažívají oázy Západní pouště nebývalý rozmach a stávají se centry obchodu mezi Libyí a údolím Nilu. Pěstovala se zde mj. pšenice, ječmen, víno, olivy, datle, ovoce a zelenina.
V době římské se osídlení v Západní poušti koncentrovalo do několika oáz: Chárga, Římany označovaná Oasis magna, Dáchla (Vnitřní oáza), Bahríja (s menší částí el-Héz, nazývanou Oasis parva), Síwa, Faráfra („Země krav“) a dvě rozlohou i významem malé oázy Areg a Bahrain. Do tohoto výčtu bývá někdy přidáván Fajjúm. Oázy v té době prožívají období prosperity, územního a populačního růstu.
Ve 4. století po Kr. polevila římská kontrola okrajů pouště a vlády nad oázou Síwa se zmocnili Berbeři, jejichž útoky ohrožovaly nejen oázy, ale i údolí Nilu. Na přelomu 5. a 6. století byla oblast ohrožena i Vandaly. Nebezpečí nezmizelo ani s arabským záborem, ještě v 11. století kmeny Hilál a Sulajm, sídlící v Horním Egyptě, úspěšně napadly Libyi a Tunisko, a jejich cesta mohla vést právě přes Západní poušť. Každá z oáz Západní pouště měla ve středověku trochu odlišné osudy. Spojuje je však zásadní úbytek obyvatelstva či zprávy o praktickém zpustnutí. Úbytek obyvatelstva celé Západní pouště na konci starověku a v průběhu středověku byl postupný, ale výrazný. Malé oázy, ležící na cestě ze Síwy do Bahríje (Areg, Bahrajn a další) byly dokonce opuštěny úplně, a to zřejmě již v 5. či 6. století po Kr. Spolu s obyvatelstvem odchází také křesťanství, které nahradilo stará egyptská a řecko-římská božstva. Zbývající obyvatelstvo během vrcholného středověku konvertuje k islámu.
Oázy a lokality egyptské Západní pouště - Bahríja - Chárga - Dáchla - Faráfra - Síwa - Areg - Bahrain
Bahríja
Oáza Bahríja je rozdělena do dvou částí, vzdálených od sebe asi 35 km. Severněji leží centrum oázy s městem Bawíti, jižněji pak el-Héz. Bahríja je 97 km dlouhá a 40 km široká a nachází se ve skleslině, jejíž dno leží cca 55-100 m nad mořem. Okraje propadliny pak přesahují 200 m nad mořem. Nejdůležitější cesta z oázy směřovala na východ, k Nilu a dnes zaniklému antickému městu Oxyrhynchos (dnes al-Bahnasa), další karavanní stezky směřovaly k Fajjúmu a ke Káhiře na severovýchod, na jihozápad do oázy Faráfra, do Dáchly a Chárgy a do oázy Síwa na severozápadě.
Už od dob Střední říše byla Bahríja významným zemědělským střediskem. Většina starověkých památek zde však pochází až z Nové říše a z doby římské (např. tzv. „zlaté mumie"). V oáze se nachází několik pramenů (ayn-Bišmu; ayn-Muftilla ad.). Jižně od hlavního města Bawítí leží Alexandrův chrám, jediné místo v Egyptě, kde byla nalezena kartuše Alexandra Velikého.
Na počátku doby římské zažívá Bahríja, stejně jako ostatní oázy, novou etapu prosperity, překonávající 18. a 26. dynastii. Vznikají nové studny i nová centra osídlení. Všude, kde se nacházela voda, byla země kultivována osadníky a novými imigranty. V Bahríji bylo v tomto období obnoveno mnoho pramenů a zbudovány nové. Tato etapa započala před začátkem letopočtu, končí v polovině 3. století po Kr. a zbylo z ní mnoho hrobek, vytesaných ve skále, ale i pozůstatky pouštních vesnic. Některé prameny a s nimi i vesnice a celé sídelní oblasti, na nich závislé, však neudržovány zanikaly.
Ve 4. až 6. století po Kr. se severní Afrika a Západní poušť stávají kvůli nájezdům z Libyjské pouště a od jihu nebezpečným místem, nicméně i z této doby nacházíme všude v Bahríji římské památky. Za všechny můžeme uvést dnes již neexistující „triumfální oblouk“ v lokalitě al-Qasr, který ještě částečně stojící v roce 1820 vyobrazil cestovatel Cailliaud.
Ve středověku se osídlení soustředilo do opevněné osady, vyrostlé na troskách římského osídlení v Bawíti. Politické, ekonomické a společenské změny, provázené rostoucí nepřízní podnebí, znamenaly konec života desítek tisíců lidí na relativně malém prostoru oázy, konec výstavby a udržování složitých zavlažovacích zařízení. Obyvatel dramaticky ubývalo. Evropští cestovatelé, kteří navštívili část oázy Bahríja zvanou El-Héz v roce 1820, uvádějí, že byla v té době neobydlená. Poté se však obyvatelstvo pomalu začalo vracet. V roce 1947 žilo v celé oáze Bahríja včetně El-Hézu pouhých 7 180 lidí, v roce 1966 pak 9 781. V El-Hézu ještě v roce 1938 žilo pouhých 60 obyvatel, v roce 1949 už 200 lidí. Část z nich byli potomci křesťanských konvertitů k islámu a tedy původních obyvatel oázy, část přišla v minulosti z Libyjské pouště a část z horního Egypta, stejně jako je tomu v ostatních oázách.
Chárga
Chárga, rozprostírající se 191 km východně od Dáchly, je nejjižnější a největší ze všech oáz Západní pouště. Z Asjútu do Súdánu jí prochází jedna z nejdůležitějších pouštních cest – Darb el-Arbaín. Oáza je dlouhá asi 220 a široká 15–40 km.
Centrem Chárgy se již v době 26. dynastie stal chrám zasvěcený Amonovi, Mut, Chonsuovi a Sutehovi. Nedaleko od chrámového komplexu se nalézá křesťanská nekropole Bagawát s 263 hrobkami ze 2.–7. století po Kr. a nad nimi kaple z nepálených cihel, zdobené freskami s tematikou ze Starého zákona (kaple Exodu, kaple Míru).
Oáza prožila největší rozmach především v prvních čtyřech staletích nového letopočtu. Centrum osídlení a sídlo vojenské posádky se nalézalo nedaleko chrámu Hibis, nad nímž se tyčí chrám, změněný v pevnost Nadúra, datovaný do doby vlády císaře Hadriána (117–138) a Antonina Pia (138–161). K důležitým pevnostním stavbám Chárgy náleží Qasr Ghuéta s chrámem postaveným zřejmě již v perské době, chrám Qasr Zaján (140 po Kr., doba vlády Antonina Pia). Jižní okraj oázy při cestě Darb el-Arbaín střežila pevnost Duš (starověká Kysis) s chrámovým komplexem a rozlehlým městským sídlištěm v sousedství; nedaleko se pak tyčí další stavba – chrám zasvěcený Isidě, Serapidovi a Horovi z doby vlády Domiciána (81–96 po Kr.). Také na severním okraji oázy Římané založili podél cesty Darb el-Dér, vedoucí k nilskému údolí, několik opěrných bodů. K velmi dobře dochovaným fortifikacím patří pevnost El-Dér, západně od cesty do Asjútu pak další dvě pevnosti: Qasr Labecha a Ayn Umm Dabadib. Obranný systém doplňuje několik menších pevností – centenarií (např. Qasr el-Geb a el-Sumaria). Nedaleko Tahunet el-Hawa se dochovala římská signální věž. V sousedství fortifikací vznikalo civilní osídlení, na které směrem k escarpmentu navazují nekropole.
Již od doby římské byla Chárga osídlena početnou křesťanskou komunitou. Vznikaly zde kláštery a staré pevnosti a chrámy se měnily v křesťanské kostely. V 5. století pocit ohrožení, především Núbijci od jihu, vedl k opevňování osad. Arabové sem přicházejí brzo po záboru Egypta. Arabský historik Al-Idrísí (1099–1154) už označuje oázu za pustou a bez obyvatelstva. Za mamlúckého panství jsou do oázy posláni vojáci, kteří mají chránit obyvatele i karavany. Křesťanské stopy lze v oáze sledovat až do 14. století.
Dáchla
Dáchlu, ležící 295 km jižně od Faráfry, spojuje se sousedními oázami několik pouštních cest. Směrem na sever vede Darb el-Faráfra, spojující Dáchlu s Bahríjou, Síwou a Fajjúmem. Jednou z hlavních spojnic je 150 kilometrů dlouhá Darb el-Ghubari, směřující do Chárgy. K Nilu do Asjútu vedla Darb el-Tawíl, používaná pravděpodobně již od dob Staré říše (z té doby pochází i lokalita Ayn Asyl). Důležitá pouštní cesta vedla také na jihozápad do Gilf Kebíru a Gebel Uwejnátu. Podobně jako v ostatních oázách, i v Dáchle došlo s příchodem Římanů k hospodářskému rozmachu, na rozdíl od Chárgy se zde však nedochovalo mnoho fortifikací. Zastoupeno je venkovské osídlení s nekropolemi a chrámy, např. v Ayn Birbíja – je podobného typu jako výše zmíněné chrámové komplexy v Chárze. V nedalekém Ezbét Bašendi byla prozkoumána řada římských hrobek s kamennými sarkofágy. Nejlépe dochovaný chrámový komplex v severozápadní části oázy Dáchla, zasvěcený Amonovi, Mut a Chonsuovi, se nalézá v Dér el-Hagaru a patří k nejzajímavějším ukázkám egyptského stavitelství v době římské; k jeho založení došlo zřejmě již za vlády císaře Nerona (54–68 po Kr.), k dokončení a dekoraci za vlády Vespasiána (69–79), Tita (79–81) a Domiciána (81–96). Nedaleko Ismant el-Charabu byly prozkoumány pozůstatky osídlení ze 4.–6. století po Kr., které ve své době neslo označení Kellis. Dodnes se zde dochovaly četné zbytky obytných domů z nepálených cihel a nekropole s pohřebními kaplemi z nepálených cihel, výzkumy odhalily také existenci několika chrámů bazilikální dispozice.
Na sklonku doby římské byla Dáchla hustě osídlena a zemědělství zajišťovalo dostatek obživy pro početnou populaci. V 6. a 7. století po Kr. zde nepochybně žili křesťané a také zde stálá hrozba nájezdů z pouště vedla ke vzniku opevněných osad na strategických místech. Centrální moc sem však posílala významnější počet vojáků pro ochranu usedlíků i karavan až za mamlúků. I odtud tedy lidé odcházeli pryč.
Dnes je hlavním městem oázy Dáchla Mut, v němž leží starý Al-Qasr. Dalším důležitým islámským střediskem je Balat. Za návštěvu stojí i nekropole Muzawaka a další lokality.
Faráfra
Faráfra patří v Západní poušti nejen k nejmenším, ale také nejméně probádaným. Leží asi 180 km od oázy Bahríja v Bílé poušti, pokrývající cca 3000 km². Byla křižovatkou tří obchodních cest: Darb Ain Della, cesty do Dáchly a Abu Minkar. Výzkumy přinesly doklady o osídlení již od konce 8. tisíciletí př. Kr. Stopy sídlišť byly objeveny v Ajn Della, rytinami a kresbami je vyzdobena nedaleko ležící jeskyně ve Wádí el-Obeid. Sporé stopy po obyvatelích oázy pocházejí z 19. a 20. dynastie. Rozsáhlejší informace z helénistického a římského období dosud chybí, výjimku tvoří několik nekropolí v Ayn Bisai a Ayn el-Wádí.
Na sklonku doby římské byla Faráfra hustě osídlenou a prosperující zemědělskou oblastí, ale i ona během staletí o valnou část své populace přišla. V roce 1819 žilo v hlavním „městě“ oázy, opevněném Qasr Faráfra, jedno sto osmdesát z pouhých šesti set jejích obyvatel. Dnes má Faráfra asi 20 000 obyvatel.
Síwa
Tato oáza leží nejseverněji, v západní Libyjské poušti. Pod vliv Egypta se dostává v době 25. či 26. dynastie, její obyvatelstvo si udrželo určitou nezávislost. Hérodotos (II, 42) zmiňuje také odlišný jazyk, kterým obyvatelé Síwy hovořili. Nejdůležitější památkou oázy Síwa je bezesporu Amonovo orákulum, chrám věštby, starověké centrum města. Dnes se nalézá uprostřed trosek města Aghurmi, opuštěného v roce 1926. Chrám zasvěcený Amonu-Diovi založil faraon Amasis (570–526 př. Kr.) a nese zřetelné prvky řecké architektury. Orákulum žádal o radu nejen Alexander Veliký, ale i lýdský král Kroisos, athénský Kimón, spartský vojevůdce Lysandros nebo Hannibal.
Nedaleko Amonova orákula v Umm Ubajda stojí zbytky dalšího chrámu, zasvěceného Amonovi. Ten vznikl za vlády faraona Nektaneba II. z 30. dynastie (360–343 př. Kr.).
Podobně jako v ostatních oázách i v Síwě se z období helénistického a římského dochovalo mnoho nekropolí se stovkami hrobů. K nejrozsáhlejším patří pohřebiště v Gebel el-Dakrúr či Bila er-Rúm. Přestože na území dalšího středověkého města Šali nebyly nalezeny stopy osídlení starší než ze 13. století, dispozice, charakter a stavební materiál obytných domů není příliš vzdálen stavebním technologiím doby římské. Ruiny města, poměrně rychle opuštěného po třítýdenních lijácích roku 1926, nám umožňují pochopit způsob výstavby a proces zániku římských domů z nepálených cihel, zkoumaných českou expedicí v oáze El-Héz.
Tamních původních 200 pramenů poskytovalo v době římské obživu tisícům lidí. Již ve 4. století po Kr. se oázy zmocnili Berbeři, kteří z ní učinili svou základnu pro nájezdy dále na jih a východ. Islám sem dorazil na počátku 8. století po Kr. a došlo k rychlé islamizaci zbytků původního obyvatelstva, avšak vztahy se středověkým Egyptem byly velmi volné. Oázu k Egyptu pak opět fakticky připojil až Muhammad Alí mezi lety 1819–1820.
Areg a Bahrain
Necelých 100 kilometrů jihovýchodně od oázy Síwa leží několik malých, dnes již neobydlených oáz: Nuwamisa, Sitra, Areg a Bahrain. Výraznější stopy po osídlení jsou ještě dnes patrné v oázách Areg a Bahrain. V oáze Bahrain se dochovalo několik stovek hrobek, pouze ve výjimečných případech se dochovaly zbytky nezdobené vápenné omítky na jejich stěnách. Italští archeologové na východním břehu slaného jezera v 90. letech minulého století prozkoumali ruiny chrámu, postaveného z místního nekvalitního vápence, o rozloze 20×8,5 m, z nějž se dochovalo jen základové zdivo (chrám se pravděpodobně zřítil již v raném středověku). O době vzniku chrámu hovoří kartuše Nektaneba I. (380–362 př. Kr.), další nalezené nápisy i zlomky keramických nádob stavbu datují do helénisticko-římského období.
Stopy římské přítomnosti lze nalézt také v malé oáze Areg. Obytné domy ani jejich pozůstatky se sice nedochovaly, resp. nevíme o jejich poloze, ale na okrajích oázy ve vnitřních vápencových masivech byly vyhloubeny stovky prostých hrobek, většinou dávno vyloupených.
Osídlení v oáze Areg i Bahrain je obtížné datovat, nicméně se předpokládá, že závěrečná fáze sídlišť spadá do pozdně římského období 4.–6. století po Kr.
