Antropologie

Cílem antropologického výzkumu v oáze El-Hajez je pokusit se zodpovědět otázku týkající se diskutovaného původu el-hajezské populace a přispět tak k objasnění biologické minulosti této z historické i evoluční perspektivy důležité oblasti. K tomuto účelu slouží řada morfologických a genetických znaků hodnocených u současných a historických populací severovýchodní Afriky. K řešení výše zmíněné problematiky je používáno více tradičních i moderních přístupů, které přináší nové a zajímavé poznatky.

Pro analýzy kosterního materiálu máme prozatím k dispozici populační vzorek třiceti jedinců ze skalní hrobky v Bír el-Šovíši datované do období 2.–4. po Kr. Vzhledem k tomu, že kostry nebyly v anatomické souvislosti, jsou následné demografické analýzy podstatně omezeny. Nicméně bylo možné určit, že v hrobce byli uloženi většinou dospělí jedinci s rovnoměrným zastoupením mužů a žen a několik dětských koster.

Pro zjištění, zda byli v hrobce příbuzní jedinci, je hodnoceno více než 50 epigenetických znaků na lebce. Jde o drobné anatomické odchylky, které jsou geneticky determinovány a pro které je charakteristický nízký populační výskyt ( obrázek 1 ). Míru příbuznosti lze pak odvodit, známe-li frekvenci výskytu hodnocených znaků ve sledované populaci.

Nalézt odpověď na otázku populační příslušnosti zkoumaných koster není snadný úkol, neboť je známo, že genetická i morfologická variabilita populací anatomicky moderního člověka má klinální charakter, to znamená, že rozdíly mezi skupinami jsou gradientní a jejich znaky se vzájemně překrývají. Zaměříme-li se na morfologii lebek v severovýchodní Africe, dosavadní poznatky ukazují, že jejich variabilita má spíše homogenní charakter, což je vedle geografické polohy a biokulturních aspektů odrazem nepřetržitého stěhování a přeskupování různorodých skupin a populací. Přesto je morfologie lebky, zejména její obličejová část, považována za vhodný zdroj informací o lidské variabilitě a často používána k nalezení klinů a rozdílů mezi populacemi. Pro tyto účely jsou nalezené lebky analyzovány metodou geometrické morfometrie, která přináší možnost popisovat vybrané útvary v 3D prostoru a následně je statisticky zpracovávat. Tato moderní metoda má v současnosti stále širší uplatnění a to nejen na poli antropologie. Data k analýze byla naměřena pomocí 3D kontaktního digitizéru MicroScribe G2X ( obrázek 2 ), který umožňuje přesně zaznamenat 3D polohu význačných bodů ( obrázek 3 , obrázek 4 ). Pro přesnější interpretaci výsledků je žádoucí zahrnout do analýzy příslušné srovnávací populační soubory týkající se našeho vzorku jak geograficky, tak časově.

Znalosti o el-hajezské populaci obohacuje i hodnocení patologických jevů na studovaných kostrách, což může přinést poznatky o jejím zdravotním stavu, případně o životních a sociálních podmínkách, ve kterých tato populační skupina žila. Mezi nejzajímavější nálezy bezesporu patří nádor na lebce dospělého jedince ( obrázek 5 ), pro jehož přesnější diagnostiku je plánováno podrobnější histologické vyšetření.

V rámci genetických znaků jsme se zaměřili na mitochondriální DNA (mtDNA), která je dnes v populačně genetických studiích předmětem širšího zájmu ( obrázek 6 ). Skutečnosti, jakými jsou sekvenční variabilita, maternální dědičnost apod., předurčily mtDNA k využití při studiu lidské evoluce (např. teorie determinující původ lidského druhu či práce popisující evoluční vztahy mezi jednotlivými lidskými populacemi) a odvození migrace sledovaných populací. Na základě dat z recentních populací lze získat informace o demograficky významných událostech, které se odehrály v minulosti.

MtDNA data zasazují Egypt na rozhraní dvou geneticky odlišných oblastí – východní a severní Afriky. Ve východní Africe se častěji setkáváme s původními (nejvíce diverzifikovanými) subsaharskými liniemi. Severní Afriku lze geneticky rozdělit do dvou skupin – jedna je složená z populací nilského údolí a Libye a druhou tvoří populace Maghrebu. Frekvence subsaharských komponent v těchto oblastech kolísá a je zde zaznamenán větší výskyt linií ze západo-eurasijské větve, což poukazuje na dávné zpětné migrace z Předního východu, respektive Evropy. Zajímavé také je, že některé populace ze severního Egypta jsou podobnější evropským haplotypům více než populacím ze severozápadní Afriky. Údolí Nilu sehrálo v biologické historii této oblasti důležitou úlohu. Má se za to, že tvořilo jednu z cest při šíření anatomicky moderních lidí z východní Afriky, kam je zasazen jejich vznik a následně pak i v posledních deseti tisících letech, kdy byl vlivem vysychání Sahary život i pohyb tamních obyvatel omezen na oblasti s uchovanými vodními zdroji. Výskyt subsaharských znaků (podobně jako v případě morfologických znaků) má zde klinální charakter. Genetická diverzita mapovaná v oblasti nilského údolí potvrzuje dřívější či pozdější migrační proudy v obou směrech, ovšem aniž by došlo k homogenizaci mtDNA genofondu.

Distribuce severního/jižního typu mtDNA ve vzorku el-hajezské populace potvrzuje její severoegyptský statut. Více než polovina klasifikovaných haplotypů mtDNA spadá do západo-eurasijských linií, které mohly být do severní Afriky zaneseny jak z Předního východu, kde některé z nich pravděpodobně vznikly před přibližně 50 000 lety, tak z Evropy během posledních 10 000 let. Detekovali jsme přibližně 20 % subsaharských haploskupin, což je poměrně více než u některých populací v údolí Nilu, a naopak některé haplotypy charakteristické pro tuto oblast nebyly v oáze El-Hajez pozorovány. Více informací o této problematice je popsáno v článku „Původ egyptské populace z oázy el-Hajez – předběžné výsledky analýzy mtDNA“ (http://www.natur.cuni.cz/~hmc/sbornik2006-5.pdf ↗).

Vedle mtDNA je v populační genetice věnována pozornost Y-chromozomu, jehož analýza je v blízké budoucnosti plánována. Obdobně jako v případě mtDNA, jde o uniparentální přenos genetické informace, v tomto případě ovšem pouze přes mužskou linii. Y-chromozomová variabilita také souvisí s geografickou polohou a napomáhá tak řešit otázky týkající se původu a příbuznosti jednotlivých populací.

Obr. 2: MicroScribe G2X

Obr. 4: Význačné body na lebce

Obr. 6: Laboratorní zpracování vzorků