Archeologie

Co je současná archeologie:

Archeologie je věda, jejíž kořeny můžeme sledovat hluboko do 18. století. Vědeckých základů se jí ale dostalo až téměř na prahu století dvacátého. Vždy patřila mezi důležité pomocné vědy historické. Od 60. let 20. století se metody archeologické práce velmi rychle měnily. Tento obor tak v současnosti v podstatě představuje rozsáhlý soubor mnohdy rozdílných vědeckých postupů a metod, které s tradiční představou o archeologii již nemají mnoho společného. Štětec, motyčku, krumpáč i bagr je dnes v zásadě možno s úspěchem nahradit cesiovým magnetometrem, georadarem či leteckým snímkováním. Analýzu keramiky, pomocí níž jsou dnes archeologové schopni datovat její vznik a přiřadit ji k určité archeologické kultuře, lze někdy nahradit datováním přírodovědnými metodami, jako např. C14, dendrochronologií či termoluminiscencí. U kosterních nálezů již nejsou pokládány za nejpodstatnější šperky či korále; na významu získává studium DNA lidských či zvířecích kostí. Obsahy vrstev nepředstavují pouze vhodné prostředí pro dochování dřevěných či kožených artefaktů, ale především šanci získat pyly a semena, na jejichž základě může archeobotanik charakterizovat podobu dávno zaniklého životního prostředí. Podobné je to i s říčními a jezerními sedimenty. Tužku a metr může stále dokonaleji nahradit digitální fotografie a další metody počítačového zpracování terénní dokumentace…

Ačkoli současné archeologické metody stále častěji směřují k používání tzv. nedestruktivních způsobů výzkumu, toho, co je nezbytné „vykopat“ tradiční metodou krumpáč, motyčka, štětec, je stále dost. Zejména v oblastech, kde moderní osídlení příliš rychle pohlcuje zbytky historické kulturní krajiny a přetváří jí, často nepříliš vhodným způsobem, k obrazu svému. Takto postižených území v globálním měřítku rychle přibývá a jedním z hlavních úkolů archeologie je, aby se alespoň pokusila pojmenovat a charakterizovat základní kameny, z nichž se skládá příběh osídlení toho či jiného místa na Zemi, dříve než nenávratně zmizí…

Je nutno říci, že sílící činnost českých archeologů na mimoevropských územích představuje velmi logické vyústění současného stavu archeologického bádání v naší vlastní zemi. Šíře stavebních aktivit, díky kterým se mění naše historická krajina, si vynutila velmi rychlý pokrok v metodách, které česká moderní archeologie využívá, a jejich zobecnění. Na druhé straně rozsah nutných záchranných výzkumů také znamená, že v naší zemi je poměrně málo regionů, kde lze s takovými metodami systematicky pracovat.

Proč do egyptské Západní pouště

Oáza El-Hajez je ideálním prostředím pro použití různých moderních vědeckých postupů, ať již se jedná o dálkový průzkum Země, o povrchové sběry, dokumentaci dochovaných zbytků konstrukcí, polí, vodních systémů, či v neposlední řadě i o tradiční archeologické sondáže. Dramatická proměna krajiny čeká téměř nepochybně také tuto oázu. Až příliš dynamicky rostoucí počet jejího obyvatelstva si to v brzké budoucnosti nepochybně vynutí… Je tedy zřejmě pověstných za 5 minut 12.00… Vhodně zvolené metody výzkumu ale dosud mohou přinést opravdu mimořádně zajímavé a závažné výsledky! O tom svědčí již prezentace dosud realizovaných výzkumných aktivit. Prováděné výzkumy přinášejí zajímavá zjištění nejen o vývoji tamních nekropolí, chrámů či fortifikací, ale zejména vytvářejí představu o celkové sídelní struktuře a umožňují archeologům nahlédnout do běžného života tehdejších Egypťanů žijících na venkovských lokalitách nebo v aglomeracích téměř městského typu. Unikátní charakter jednotlivých sídlišť podtrhuje skutečnost, že v mladších obdobích nebyly téměř poškozeny dalšími zásahy, neboť je v zápětí po opuštění zavál pouštní písek. Tato skutečnost velmi napomohla možnostem budoucího archeologického výzkumu, protože se památky a stavby dochovaly v překvapivě dobrém stavu (podobně jako např. na Théře nebo v Pompejích a dalších městech pod Vesuvem). Na straně druhé právě výjimečně dobře dochované archeologické nálezové situace představují složitý technický a logistický problém, který musí zajistit samotné terénní práce, náročné na zvláštní technické vybavení, ale i následnou dokumentaci a zpracování nálezů. V konečném důsledku totiž ohrožuje existenci zkoumané památky i samotný archeologický výzkum, neboť odebráním písečného příkrovu porušuje jejich stabilní podmínky a vystavuje je vlivům počasí. Také proto jsou zde vykopané architektonické pozůstatky chráněny v této chvíli nejlepší konzervační metodou, když jim je vrácen písečný pokryv.

Přehled terénních aktivit v sezoně 2006

Martin Tomášek a Jiří Musil

Terénní aktivity realizované v roce 2006 v oáze El-Hajez se soustředily především na uskutečnění a dokončení důkladného povrchového průzkumu oblasti a dále pak na získání údajů potřebných pro předběžné datování objevených sídlišť. Během terénní části expedice se podařilo alespoň základním způsobem zpracovat následující lokality: Tabla Amun, Tahúna, Gard el-Abjad a Bír el-Šovíš.

Metodika výzkumu byla orientována především na poznání základních prostorových vztahů a historického vývoje oázy. Je na místě připomenout, že poznání „historické krajiny“ této části egyptské Západní pouště bylo koncipováno jako souborné. I z tohoto důvodu byl členem expedice paleoekolog Petr Pokorný. Zaměřil se nejen na poznání stávajícího stavu porostu oázy, ale rovněž testoval hypotézy týkající se reziduální květeny již zaniklého osídlení. Nejdůležitější byla role tamaryšku, jehož rozmnožování není v prostředí pouště možné, a jeho přítomnost v dnešní krajině proto může ukazovat na zaniklé římské osídlení oázy, jež bylo, podle všech dostupných příznaků, velmi intenzivní… Důkladné zaměření jednotlivých keřů tamaryšku (tzv. agúly), které bylo v rámci několika vybraných částí oázy realizováno, nevylučuje, že je tento předpoklad oprávněný. Skutečný důkaz však zatím nebyl získán. Je proto nutné, aby na paleoekologický rozbor navázal důkladnější výzkum v podobě drobných terénních odkryvů, případně jiné testovací metody.

„Tradičním“ archeologickým způsobem byla dokumentována zejména lokalita Gard el-Abjad, datovaná do egyptské Staré říše (přibližně 3. tisíciletí př. n. l.). Během průzkumu v roce 2006 byl zmapován její celkový rozsah a několik plošných úseků povrchu lokality. Kresebně byl zdokumentován i reprezentativní soubor archeologických nálezů (keramika, štípaná kamenná industrie, kamenné tesly a zrnotěrky).

Lokalita Tahúna, zachycená i na pořízeném družicovém snímku, reprezentuje mladší fázi osídlení mezi 6. a 12. stoletím n. l.

Velmi překvapivá zjištění byla učiněna v druhé části Tahúny a zejména pak na lokalitě Tabla Amun, kde zjištěné archeologické prameny naznačující existenci vesnického osídlení v 11. či 12. století. I zde je však nutno vyčkat na výsledky důkladnějšího terénního průzkumu.

Dosud nejdále pokročila dokumentace pozůstatků římského osídlení na Bír el-Šovíši. Také ona poskytla velmi zajímavé poznatky, a to kromě jiného také metodicky, z hlediska možnosti použití geodetických metod. Jedním z výsledků je totiž důkladný plán na povrchu viditelných archeologických objektů.

Z hlediska plnění požadavků zadání grantového projektu i úkolu, který si projekt předsevzal, lze konstatovat, že letošní sezóna archeologického průzkumu části oázy Bahríja byla úspěšná. Podařilo se zdokumentovat a rámcově datovat většinu dnes známých archeologických nalezišť v oblasti. Příští sezóna by vedle použití moderních metod průzkumu a dokumentace již měla směřovat ke zpřesnění dosud známých informací o vývoji historické krajiny v okolí El-Hajezu a získání archeologických hmotných pramenů, umožňujících kvalitní datování jejích jednotlivých komponent.

Přehled terénních aktivit v sezoně 2007

Archeologický výzkum na lokalitě Bir el Showish

Martin Tomášek a Jiří Musil

Úvod

Dosud realizované dílčí terénní a dokumentační akce ukazují Bir el Showish jako rozsáhlou lokalitu, osídlenou především v pozdní době římské. Dálkový průzkum země i již archeologicky dokumentované objekty svědčí spíše pro zemědělský a výrobní charakter zdejšího sídliště. Sondáž jednoho z výrazných archeologických objektů, které lze již pouhým povrchovým průzkumem rozeznat na samém okraji dodnes částečně zeleného území, měla odpovědět na dvě základní otázky. Za prvé definovat půdorys zánikového horizontu objektu a za druhé se výzkumem alespoň v jeho části prokopat na jeho základy a pokusit se na základě zde získaného archeologického materiálu určit jeho základní charakteristiku a upřesnit jeho datování.

Metoda

Zásadním metodickým kriteriem je důkladná a důsledná dokumentace terénní situace, učiněných nálezů pozůstatků hmotné kultury a tedy možnost kvalitní rekonstrukce původní nálezové situace. Vzhledem k předpokládané absenci složitějších stratigrafií antropogenních navážek v destrukcích objektu bylo postupováno po jednotlivých mechanických vrstvách. Na základě odhalených korun zdiv byl vyhotoven důkladný celkový plán a výškově zaměřeny podélné i příčné řezy. Běžným standardem byla průběžná fotodokumentace jednotlivých nálezových situací i konstrukčních detailů odhalených zdiv, sumarizace získaného vzorku hmotné kultury a její popis, včetně kresebné a fotografické dokumentace výjimečných či ojedinělých nálezů.

Terénní část výzkumu

Výkop byl realizován především v třech pracovních týdnech mezi 28.4. a 20.5. 2007, a to 14 dělníky na archeologickém výzkumu. Na výzkumu byli stále přítomni minimálně dva archeologové a specialista na geodetické zaměření.

Postupně byl odkryt půdorys objektu velikého ca. 37 x 26 m. Zdiva byla dochována do výše minimálně zaniklého prvního patra. Sondáž realizovaná při západní obvodové stěně a dále pak v dalších rozích ukázala na velmi zajímavou konstrukci objektu, když k mohutným zdem z nepálených cihel (o celkové šířce až ca. 2,5m) byla do úrovně původního přízemí přizděna zeď z bazaltového lomového kamene, zděná na jíl. Tuto zeď původně (v šířce od 1,0 do ca. 1,3 m) převyšovala zeď z nepálených cihel o formátu ca. 37x18x10cm. Na západní straně ke zmiňované obvodové zdi přiléhá takřka 2m široká chodba, přístupná od západu průchodem (1,8 m) a lemovaná pravděpodobně dalšími dvěma mladšími místnostmi (výzkum v těchto místech dále nepokračoval). V této frontě objektu byla také zjištěna konstrukční anomálie v průběhu basaltového obezdění, když toto je zde prolomeno zdí z pálených cihel (23x11x7) a dvěma nikami, později zazděnými nepálenými cihlami. O účelu tohoto prvku se můžeme pouze dohadovat. Jisté je, že různá barevnost použitých materiálů indikuje na první pohled estetické důvody.

Dochované destrukce svědčí o jisté existenci prvního patra z něhož byly odhaleny některé dochované části. Za téměř jistou můžeme považovat existenci druhého patra budovy. Vchod či vjezd do celého objektu v úrovni přízemí nebyl zjištěn. Pouze na západní frontě domu byl zjištěn v úrovni prvního patra úzký průchod do jednoho z celkem 30 oddělených prostor vnitřní struktury domu. Samotný komplex domu č. 3 lze pak nejspíše rozdělit do dvou funkčně odlišných částí – západní, jež byla přístupná v 1. patře zmíněným úzkým vstupem (1,2m), otevřená do poměrně velkého nezastřešeného nádvoří (místnost č. 25), podél nějž stály místnosti č. 27, 28, 29 a 30 podél severní stěny a místnosti 20, 21, 22, 23, 26, 32 a 33 na jižní straně. Je pravděpodobné, že tyto místnosti byly přístupné ze dvora (doloženo u místností č. 22, 23, 24). Místnostmi č. 26 a zčásti také 20 se vstupovalo do druhé, členitější části domu č. 3. Její jádro tvořily nezastřešené prostory (č. 7) a chodby – místnosti č. 13, 14 a 6. Odlišné využití této části domu dokládají také četné archeologické nálezy. Žádné okenní otvory v obvodové zdi nebyly zjištěny. Z jihovýchodního rohu pak byla dokumentována zeď, taktéž obložená vrstvou bazaltového lomového kamene, která směřuje dále na jih. Svědčí o tom, že zkoumaný objekt byl zřejmě součástí nějaké složitější sídelní jednotky, např. neobyčejně rozsáhlé obytné jednotky s hospodářským zázemím.

O vnitřních prostorech lze uvést asi to, že zde snad evidujeme dva původně ne zcela nezastřešené prostory (dvory, a to místnosti č. 25 a 7) s minimálním množstvím archeologických nálezů v západní z nich. Z těchto prostor vedly průchody do jednotlivých místností výrobní, skladovací a zejména ve vyšších patrech také obytné povahy. Také zde nebyla evidována okna, pouze dveřní otvory, schody vedoucí z přízemí do prvního patra (místnost č. 13) a spojující chodby (19). Ve stěnách několika místností byly dokumentovány niky (zejména v prostorech č. 11, 10 a 24).

Co se týká horizontálního členění objektu, lze konstatovat, že se nedochovaly žádné trámové kapsy a ani prokazatelné klenební konstrukce. Je tedy pravděpodobné, že stropy jednotlivých pater byly podepřeny jednou řadou nepálených cihel přizděných k obvodovému zdivu. Takové ústupky evidoval terénní výzkum například v místnostech 11 a 21. Žádné zbytky dřevěných konstrukcí však výzkum nezjistil. Veškeré dřevěné konstrukční prvky zanikly, zřejmě díky aktivitě mravenců, již hluboko v minulosti.

Archeologické nálezy

Klíčovým prostorem, který poskytl četné a důležité archeologické nálezy se z hlediska výzkumu staly především místnosti 11 (kterou bylo vzhledem k jejich velikosti nutné rozdělit kontrolním blokem na dvě části – východní a západní), dále místnost č. 14, 7, 8 a 9. Místnost č. 11 byla ve své východní části prozkoumána až na základovou vrstvu, přičemž sondáž o velikosti 2 x 1,5m při jv. nároží ji proťala až do podloží, na kterém byl dům založen.

Při výzkumu místnosti 11 bylo prozkoumáno 7 horizontálních kontextů, které se lišily svých charakterem a strukturou – od povrchové vrstvy přes několik horizontů destrukcí, které vznikly při postupné destrukci domu po jeho opuštění. V západní části místnosti 11 se již ve 2. kontextu podařilo zdokumentovat soubor ostrak (více než 20 exemplářů) a několik souborů intaktních keramických nádob, které se zřejmě v destrukci zachovaly po sesutí z 3. nadzemního patra. Podobná situace byla zdokumentována také v sousední, zřejmě nezastřešené místnosti č. 7. V těchto nejvyšších kontextech (1 – 2) ležely především stolní amfory (Late Roman 1), několik nádoby typu guttus (nádoba na dolévání oleje, případně jiných tekutin) a celkem 26 mincí (z toho v kontextu 01 celkem 18 exemplářů; probíhá primární konzervace, stav dochování zatím neumožňuje přesnější datování). V místnosti č. 1 a č. 8 se podařilo zdokumentovat soubor fragmentů mísy ARSW (plate) Hayes F 65, předběžně datované do druhé poloviny 4., počátku 5. století po Kr. (86 a 87/BS/07). K nejzajímavější nálezům z tohoto horizontu patří torzo sošky panovníka či boha ze zeleného kamene z místnosti 11 (východ) č. 9/BS/07.

Nálezově nejbohatší soubory přinesly kontexty 04 – 05, které v obou částech místnosti č. 11 představovaly úroveň přechodu mezi patry a výplň přízemí zmíněné místnosti. V celkem 5 souborech tvořily dominantní podíl dvouuché amfory typu LR 1 (datované zpravidla do druhé poloviny 4. a první poloviny 5. století po Kr.), dále oválné nádoby typu gara („costrel“) podobného stáří, gutti, nízké misky – součást stolního servisu a také větší nádoby kulovitého tvaru s výlevkou, sloužící nejspíš k přechovávání vody. Výjimečné nejsou ani terakotové trychtýře (4 úplné exempláře) a vykuřovadla, zdobená tmavě červenou – hnědou barvou (3 úplné exempláře). Mobiliář domu doplňuje množství kulovitých soudečkovitých nádob, nesoucích na povrchu stopy po ohřívání v ohni (coarse ware, cooking pots), ploché mísy a talíře, sloužící k podobným účelům (často imitují kvalitnější dovezené zboží ARSW). K poměrně častým nálezům patří také jednoduchá terakotová víčka s rukojetí, na spodní straně zdobená rytými motivy v podobě ratolestí, křížů, či stylizovaných lidských postav.

Také v těchto kontextech se poměrně často objevuje kvalitní red slip ware, dovezený z Tripolitany – kromě již zmíněných tvarů Hayes F 65 také stejně staré mísy F 67. Dovezené zboží doplňují také transportní amfory – především ze severoafrických provincií (typ Keay 25.2; „spatheion“; gaza jars).

Díky nálezům tří rytých nápisů na lampách, resp. keramické nádobě, známe také jméno snad majitele či správce tohoto domu. Řeckými písmeny je zde vyryto jméno Apollos VV.

Mezi nejčastější nálezy patří především bronzové mince, jejichž určení proběhne až po první konzervaci, prováděné přímo na výzkumu a terakotové lampy, jichž bylo zdokumentováno 57 exemplářů (jedná se o nepoškozené, úplné tvary). Mezi nimi je možno rozlišit pouhé 3 vyrianty – toto konstatování svědčí o skutečnost, že lampy byly sériově produkovány místními výrobci. Kromě jediného exempláře, vytvořeného z formy, vznikly všechny lampy na hrnčířském kruhu. Množství těchto nálezům je tedy oporou pro konstatování, že místnosti 11, 7 a 8 sloužily především k obytným účelům. Určité komerční aktivity dokládá také ojedinělý nález páru bronzových vážek s miskami a jedním závažím (60/BS/07), kamenné třecí misky, jež zpravidla sloužily pro přípravu medikamentů či kosmetických produktů. Dosud ojedinělým exemplářem je bronzový stylos (246/BS/07).

Soubor nálezů doplňuje také několik šperků – skleněný náramek (69/BS/07), nejčastější jsou bronzové prsteny, zdobené stylizovanými motivy hadích hlaviček (229/BS/07) a k unikátním nálezům patří především pozdně římská ramínkovitá spona podunajského typu (217/BS/07).

Závěr

Lze konstatovat, že na obě základní otázky, položené v počátcích výzkumu lze dnes formulovat odpověď. Máme nyní představu o zánikovém horizontu objektu a jeho vnitřním členění. Můžeme také předběžně konstatovat, že doba jeho trvání nepřesáhla 2 a 3 generace jeho obyvatel, tedy nějakých 50 let. Rozhodně lze říci, že vnitřní vybavení objektu nelze považovat za výbavu prostého venkovského domu.

Ostraka na Bír el-Šovíš (předběžná zpráva)

Marek Dospěl, 20.5.2007

Mezi nejpočetnější evidované nálezy během letošní výkopové sezóny na lokalitě Bír el-Šovíš patří ostraka. Jejich zpracování je v počátcích, přesto se o nich pokusíme podat alespoň předběžnou zprávu.

Ostraka obecně

Jednoduše řečeno, řecké slovo ostrakon (pl. ostraka) se používá k označení popsaného (příp. pokresleného) střepu, a to obzvl. z keramického materiálu, i když známy jsou i střepy např. z vápencových úštěpů. Velikost ostrak se většinou pohybuje do 10 cm délky jedné strany. Na rozdíl od drahého papyru se jednalo o levný a snadno dostupný materiál. Vzhledem k tomu, že sloužila k jednoduchým záznamům „denní potřeby“, je jejich výskyt zejména v sídlištních kontextech početný.

Podle obsahu textů jsou mezi ostraky zastoupeny příjmové doklady a potvrzení o odvedení dávky či daní, k čemuž patří i výzvy k platbě; následují správní dokumenty a kratší dokumenty právní povahy, evidenční a obchodní záznamy a v menší míře i osobní korespondence. Výjimečně lze na ostraku nalézt text literární povahy, běžné jsou naopak školní úlohy a cvičení, pro která byla ostraka ideálním materiálem.

Psávalo se téměř výhradně na vnější, tedy vyhlazenější stranu střepu, ale nechybějí ani ostraka popsaná zevnitř – v takovém případě text obvykle běží ve směru žlábků vzniklých vytáčením keramické nádoby na kruhu. Existují také ostraka popsaná po obou stranách.

Načrtnuté povaze textů odpovídá styl a úhlednost písma – pohybuje se od dokumentární majuskule po velice zběžnou obtížně čitelnou majuskulní kurzívu s množstvím zkratek a sigel, pro něž neexistovala závazná pravidla a jejichž interpretace proto bývá někdy sporná.

Z povahy textů vyplývá i to, že valná většina ostrak je psána řecky. Řečtina totiž zůstávala v Egyptě i pod římskou správou (od r. 30 př. Kr.) jazykem administrativy, potažmo ekonomiky a obchodu; v zemi navíc žila početná komunita řeckých přistěhovalců, zejm. ve velkých městech. Zhruba od 3. stol. po Kr. se sice začíná objevovat i domácí jazyk, koptština, a to nejprve především v „soukromé“ a církevní sféře, ale většího rozšíření dochází až v pozdějších staletích. Řečtinou té doby byla tzv. koiné šířící se od 3. stol. př. Kr.; jakožto jazyk obecný a mluvený podléhala živelným změnám a proměnlivosti jak ve fonetice, tak i v morfologii, syntaxi a lexiku. Tento vývoj nabral obrátky zejm. od 3. stol. po Kr., tedy v době, ze které pocházejí ostraka, kterým se budeme věnovat níže.

Početnost výskytu ostrak v archeologickém materiálu je dána jednak rozšířeností jejich používání ve své době, jednak poměrně vysokou dochovatelností. Keramika nepodléhá zkáze tak snadno jako papyrus, k úhoně může dojít jen během destrukce stavby či při archeologickém výzkumu. Horší situace je s textem – nepříznivé prostředí může způsobit jeho nečitelnost.

Bír el-Šovíš

Během letošní výkopové sezóny na Bír el-Šovíš, v domě č. 3, bylo zatím vyzvednuto kolem padesáti ostrak či jejich zlomků. Z dosavadního počtu asi 280 nálezů je to soubor skutečně pozoruhodný. Zejména když uvážíme, že na pochozí reliéf či podlahu spodního patra se kopalo jen na dvou místech, přičemž v jednom případě se jedná jen o sondu (u vých. stěny místnosti 11), v druhém případě bylo odkryto západní kamenem obložené průčelí domu. Ve většině z 33 zaznamenaných místností objektu byla skryta jen svrchní vrstva pro objasnění průběhu zdiva.

Předběžné zpracování ostrak probíhá přímo na lokalitě. Jedná se o základní dokumentaci, která bude podkladem pro následné studium a interpretaci. Nález je nejprve zapsán, poté přeměřen a pořízena překresba v měřítku 1:1. Zároveň vyhotovujeme ryze diplomatický přepis textu a zaznamenáváme co nejvíce zjistitelných podrobností o materiálu a formální stránce dokumentu, příp. i konkrétní jednotlivosti o jeho obsahu. Dosud je takto zdokumentována zhruba polovina ostrak. K tomuto vzorku si dovolíme učinit několik poznámek.

Všechna (čitelná) ostraka jsou řecká. V identifikovatelných případech se jedná o záznamy administrativní a ekonomické. Rozsah jednotlivých textů se pohybuje od dvou do sedmi řádků. Z hlediska dochovanosti je z pětadvaceti ostrak jen 6 až 8 úplných, přičemž dva další fragmenty patří k sobě, ale ani tehdy není ještě ostrakon celé. Druhým podstatným aspektem využitelnosti je čitelnost textu. Jakkoli je to otázka relativní, vedle ostrak uspokojivě až snadno čitelných je několik kusů nečitelných, s textem setřeným či mechanicky poškozeným; ve dvou třech případech se jedná jen o druhotnou nečistotu, kterou bude možno odstranit odborným zákrokem.

Jednou z důležitých vypovídacích hodnot ostrak je jejich datovanost či datovatelnost. Aniž bychom se pouštěli do obsáhlého výkladu, shrneme, že ostrakon je buď datováno explicitně, tedy přímo v textu (podle různých systémů), nebo ho lze datovat na základě reálií, formulaických obratů nebo paleografického rozboru. Prozatím je patrné, že všechna ostraka pocházejí zhruba ze 4. a počátku 5. století, což se shoduje i s datovanou hmotnou kulturou, zejm. keramikou. Dalším užitečným svědectvím jsou uváděná osobní jména – vedle jmen tzv. pohanských či tradičních (Hérakleidés, Apollón) nalézáme řadu jmen ryze křesťanských (Isak, Abraam, Joséf, Jakób). Tolik aspoň pro ilustraci.

Bude předmětem dlouhodobějšího studia všechna ostraka přečíst a interpretovat, jejich vypovídací potenciál se nám zde ale snad podařilo nastínit. Vedle zmíněných chronologických informací půjde především o doklady k administrativě, hospodářství, fiskálnímu systému a prosopografii byzantského Egypta. V tom směru je důležité, že ostraka tvoří jednotný korpus. Bylo by naivní očekávat, že ostraka přinesou přímé svědectví o „velkých dějinách“, jejich nenahraditelná hodnota spočívá naopak právě v tom, že nám pomáhají ilustrovat a plastičtěji vykreslit každodenní život jedné konkrétní usedlosti na konkrétním místě v přesně vymezené době; to celé zasazeno do širšího dějinného, archeologického a environmentálního kontextu pozdněantického osídlení v el-Hajezu.

Závěrem žádáme čtenáře o shovívavost, neboť tento text byl psán doslova na koleně – materiál se zpracovává přímo na lokalitě a nebylo možné konzultovat patřičnou literaturu. S postupem zpracování bude příspěvek aktualizován či nahrazen.

Více obecných informací např. v:

WILCKEN, U., Griechische Ostraka aus Aegypten und Nubien, voll. I-II, Leipzig – Berlin, 1899.

WILCKEN, U. – MITTEIS, L., Grundzüge und Chrestomathie der Papyruskunde, voll. I/1-2 + II/1-2, Leipzig – Berlin: B. G. Teubner, 1910-1912.

K nejnovějším publikovaným souborům ostrak podobného zaměření a stáří patří WORP, Klaas A., Greek Ostraca from Kellis, Oxford: Oxbow Books, 2004.

Oasis Parva – El Hajéz v době římské

Egypt se vedle Kyrenaiky, Tripolitany, Afriky Procunsularis, Numidie a Mauretanie Caesarensis stal jednou z římských provincií rozkládajících se v severní Africe při březích Středozemního moře. Jestliže většina z těchto provincií vznikla z důvodu ochrany jižních hranic impéria, měl Aegyptus mezi nimi výsadní postavení a to nejen díky starobylé a dlouhé kulturní a ekonomické tradici, ze které Římané těžili a kterou dále cíleně rozvíjeli. Důležitým důvodem římské přítomnosti se stala také bohatá ložiska nerostných surovin a značný ekonomický potenciál, jímž země podél Nilu disponovala. Díky efektivní zemědělské produkci se Egypt v prvních stoletích po Kr. stal důležitou oblastí, oprávněně označovanou jako obilnice Říma. Přestože je počátek římské nadvlády kladen do roku 30 př. Kr., snahy o posílení římského vlivu sahají až do ptolemaiovské doby (období pozdní republiky), podobné úvahy o získání Egypta se spojují také se Sullou. K tomu však došlo až po bitvě u Actia a následném uchopení moci Octavianem Augustem a Egypt od té doby patřil mezi provincie spadající přímo pod císařskou správu. Tu podle Strabona v té době zajišťovaly 3 legie, doplněné stejným počtem jizdních (alae) a pěších oddílů (cohortes), které sídllily v Alexandrii, Starém Babylonu, Thébách a Syené. V následujícím období, vzhledem k poměrnému klidu, došlo v Egyptě k redukci vojenské moci – od doby Hadriánovy vlády v Alexandii sídlila pouze jediná legie – legio II Traiana. Tuto dobu charakterizovaly nejen úpravy starších cest, ale také velkorysé zakládání cest nových, mezi které patřily např. Via Hadriana, spojující Antinoopolis s pobřežím Rudého moře a Berenikou. Vojenská přítomnost byla kromě toho patrná v Horním Egyptě, římské pevnosti chránily cesty ve Východní a Západní poušti. K zásadní změně došlo, podobně jako v jiných částech Impéria, až za vlády císaře Diokleciána, který reformoval vojenské oddíly a ochranu svěřil menším pohraničním oddílům limitaneů. Doplňovala je legio I Maximiana a legio III Diocletiana.

Mezi ostatními provinciemi měl Egypt dominantní postavení především díky svým nerostným surovinám a vyspělému a efektivnímu zemědělství. K nejdůležitějším nalezištím drahých kovů, žádaného stavebního kamene – především porfyru a granitu, používaného na řadě staveb nejen ve východním Středomoří (např. Baalbek) a v samotném Římě, ale také v řadě dalších provincií, patřily doly v Mons Claudianus a Mons Porphyrites, užívané již od dob faraonských. Spojovaly je střežené cesty, vedoucí paralelně s pobřežím. Zprávy o jejich směru a podobě zanechal Plinius, zaznamenány jsou také na itinerářích a na Tabule Peutingerianě. Vycházely z Antinoopole (Via Hadriana), Caenepolis (Dendery) nebo Apollinopolis (Edfu). Kromě výše zmíněných komodit se po těchto cestách dopravovalo také cenné zboží z Arabského poloostrova, Etiopie a Indie, jež přivážely lodě do přístavů Myos Hormos (založený již za Ptolemaiovců), Levcos Limen a Berenike, ležících na březích Rudého moře.

Oproti tomu oázy ležící v Západní poušti měly v době římské poněkud odlišný charakter a význam. Mezi nejhustěji v době římské osídlené patřila Dachla, Charga (Oasis Magna) a Baharija, Římany označovaná také Oasis Parva. Jejich značný hospodářský a zemědělský potenciál se projevil již v době střední říše za Thutmose III. a ptolemaivského Egypta a Římané na zemědělské využití cíleně navázali a dále je prohloubili. Zdokonalili systém zavlažování nejen hloubením nových studní, ale především vybudováním rozsáhlé sítě podzemních manavárů, přivádějících vodu z vyšších poloh až k polím, do měst a sídlišť. To přineslo zlepšení životních podmínek v oblasti a následný rozvoj zemědělství. Tento trend je patrný také v oáze Baharija a jak dokládají výzkumy z posledních let, také v její jižní části Hajez. Spojení Hajezu s nilským údolím zajišťovala asi 190 km dlouhá karavanní stezka Dar al-Bahnasa, vedoucí z Oxyrhynchu (al-Bahnasa) přes pás písečných dun do Bawiti, které se stalo centrem oázy, rozkládajícím se v okolí termálních pramenů Al Bišmu. Přestože oáza byla osídlena již v dřívější době, nejvýznamnější památky se dochovaly z období 26. dynastie (např. Qasr Selim, Ain Muftilla) a k unikátním nálezům patří také jeden z mála dochovaných Alexandrových chrámů Qasr al-Migyshab. Jižně od chrámů v Ain Muftilla v Qauret el-Tub prozkoumala v roce 1999 francouzská expedice malou pevnost čtvercového půdorysu 60 x 60m s věžemi v nárožích, postavenou z nepálených cihel. Nálezy datují pevnost do doby římské a podle Notitia Dignitatum se mohlo jednat o pevnost jízdního oddílu ala II Armeniorum.

Římskou přítomnost v oblasti Bawiti dokládá kdysi monumentální triumfální oblouk, který se do dnešních dní dochoval ve velmi špatném stavu. Oblouk zachytil na kresbě z roku 1820 Cailliaud a díky popisu G.A. Hoskinse z roku 1835 jsou známy přibližné rozměry: jednalo se o monument původně asi 120 m dlouhý, 21 m široký a 9,9 m vysoký. Oblouk, původně se třemi průchody oddělenými dvěma nikami a pilastry po stranách středního, již v té době neměl výzdobu. Význam oblasti potvrdil v létě roku 1995 objev rozsáhlého pohřebiště z doby helénisticko-římské, rozkládající se na jižním okraji Bawítí. Kromě několika stovek prostých pohřbů obalených plátnem nebo kartonáží mezi nimi leželo také několik mumií s pozlacenými obličeji. Tento výjimečný objev dal místu také své pojmenování – Údolí zlatých mumií.

Jestliže ještě v helénistickém období se osídlení oázy Baharíja soustředilo především na oblast Bawiti a jeho okolí, s příchodem Římanů se situace změnila a osídlené území se rozšířilo také do její jižní části, oázy Hajez. První podrobnější průzkum zde ve 40. letech provedl Ahmed Fakhry. Již tehdy bylo zřejmé, že se zde zachovala řada unikátních památek z doby římské. Centrum římského Hajezu leželo zřejmě v okolí El Rizu, kde se dochovala část pevnosti z nepálených cihel. Nedaleko této pevnosti Fakhry prozkoumal rozsáhlý komplex, který interpretoval jako palác s odpovídajícími reprezentačními místnostmi, rozlehlými skladišti, i lisovnou se dvěma rozměrnými jímkami. V okolí paláce se rozkládala hustá sídlištní zástavba. Díky početným nálezům keramických úlomků lze celý komplex datovat do 3. – 5. století po Kr. Nejmladší dochovanou památkou v Rizu představuje basilikální kostel sv. Jiří, který vznikl v 6., nejpozději v 7. století po Kr. Tato stavba z nepálených cihel, jíž dnes chybí střecha, měla podle tradice ukrývat ostatky sv. Bartoloměje a její blízkosti se měl rozkládat klášter, který se však dosud nepodařilo přesně lokalizovat.

Vedle tohoto správního centra tvořilo osídlení několik větších sídlištních okrsků, kde se je doložena produkce keramiky, jež se distribuovala do okolních sídlišť – k největším patřil Šovíš s početnými hrnčířskými dílnami. K hlavním aktivitám obyvatel oázy Hajez však v době římské patřilo zemědělství: pěstovalo se zde obilí, datle, ale také vinná réva. Aglomerace – usedlosti zemědělského charakteru tvořily obytné objekty, doplněné sklady, ale také jímkami na vodu, lisovnami na víno. Skutečnost, že oáza Hajez nebyla přes nesnadný přístup izolována od okolního světa, dokládají nálezy importované keramiky, především transportních amfor a lesklé červené keramiky (African Red Slip ware, vyráběná v Tripolitaně), dokládající kontakty s východním Středomořím a oblastmi severoafrickými, především s oblastmi dnešního Tunisu, Alžírska a nilské delty. V blízkém okolí městských aglomerací i menších venkovských usedlostí se rozkládají četné nekropole, jejichž hroby však byly z větší části vykradeny již v minulosti. K nejčastějším typům hrobek patří jednoduché komorové hroby, čtvercového nebo obdélného půdorysu, vyhloubené do měkké skály, výzdoba stěn se do dnešních dní nedochovala. Výjimkou však nejsou ani složitější skalní hrobky s jednou centrální a třemi bočními komorami po stranách a proti vstupu (např. Ain um Chabata). Těla se zpravidla ukládala do prostých terakotových rakví s nachovým povrchem a hojné úlomky kostí dokládají v okolí vykradených hrobek dokládají, že převládajícím ritem v pozdní době římské byla inhumace. Městská sídliště podobně jako venkovské usedlosti by stěží mohla fungovat bez zásobování vodou. To zajišťoval složitý systém podzemních manavárů, přivádějících vodu z úpatí výše položených pohoří. Tento systém, dlouhý často desítky kilometrů, byl vybudován v měkkém kameni pouze za využití hrubě opracovaných kamenných kopáčů, které se nalézají nejen v manavárech, ale také v hrobkách a jejich okolí.

nahoru zpět